Vlastní kapitál, výplata jeho složek a daňové dopady

Podíváme se na výplatu podílu na zisku, vrácení příplatků mimo základní kapitál i na výplatu z přecenění. Každý z těchto postupů má své právní, účetní i daňové konsekvence, které je nutné správně vyhodnotit ještě před samotným rozhodnutím valné hromady.

Podmínky výplaty vlastního kapitálu

Výplata vlastního kapitálu není pouze účetní operací. Jde o právně regulovaný proces, jehož cílem je ochrana věřitelů a zachování finanční stability společnosti. Základním předpokladem jsou tzv. bilanční testy, dále test insolvence a kontrola zápisu skutečného majitele.

Přečtěte si také:

Vlastní kapitál, jeho složky a rizikové situace

Novela ZOK (zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích) účinná od 1. 1. 2021 sjednotila pravidla pro akciové společnosti i společnosti s ručením omezeným a zdůraznila odpovědnost statutárních orgánů.

Bilanční testy pro výplatu vlastního kapitálu

Podle ZOK je pro rozdělení vlastního kapitálu povinné splnění bilančních testů, testu insolvence a dále také kontroly evidence skutečných majitelů. Důvodem k provedení všech těchto prověrek je ochrana věřitelů a finanční stability společnosti.

První bilanční test (§ 34 ZOK)

Tento test prověřuje, zda částka k rozdělení nepřekračuje disponibilní vlastní zdroje společnosti. Vypočítá jako součet:

• výsledku hospodaření posledního skončeného účetního období,

• výsledků hospodaření minulých let (tedy nerozdělených zisků a neuhrazených ztrát) a

• ostatních fondů, které může kapitálová společnost použít podle svého uvážení (například ážio nebo dobrovolné kapitálové fondy).

Test se vztahuje na všechny složky vlastního kapitálu, které mohou být použity k rozdělení. Zároveň však nesmí být použity fondy, které mají právní nebo smluvní omezení (například fondy určené k rezervám).

Příklad: Pokud má společnost zisk z posledního účetního období ve výši –100 mil. Kč, nerozdělené zisky z minulých let 50 milionů korun Kč a kapitálové fondy 200 milionů, částka k rozdělení nesmí překročit 150 milionů korun.

Druhý bilanční test (§ 40 ZOK)

Druhý bilanční test je zaměřen na ochranu základního kapitálu společnosti. Podle něj nemůže společnost rozdělit zisk nebo jiné vlastní zdroje, pokud by po výplatě klesl její vlastní kapitál pod úroveň upsaného základního kapitálu.

Tento test zajistí, že i po výplatě některé ze složek vlastního kapitálu bude společnost plnit svou roli vůči věřitelům a neohrozí svou finanční stabilitu. V praxi to znamená, že i když společnost vykáže zisk, nebude moci tento zisk rozdělit, pokud by tím snížila vlastní kapitál pod minimální úroveň stanovenou zákonem a společenskou smlouvou.

Příklad: Pokud má společnost základní kapitál podle společenské smlouvy 500 milionů korun, kapitálové fondy 100 milionů a neuhrazenou ztrátu minulých let 150 milionů korun, není možné provést výplatu z vlastního kapitálu, protože by v důsledku ní vlastní kapitál klesl pod hodnotu základního kapitálu. 

Třetí bilanční test (§ 40 ZOK)

Třetí bilanční test je specifický pro nehmotné výsledky vývoje, které byly vykázány v aktivech společnosti. Tento test zajišťuje, že zisk nebo jiné vlastní zdroje nejsou rozděleny, pakliže je neodepsaná část nákladů na vývoj stále vykazována v aktivech společnosti. To znamená, že částka k rozdělení bude snížena o hodnotu těchto neodepsaných nákladů na vývoj.

Tento test se používá zejména ve firmách, které mají významná nehmotná aktiva (například náklady na vývoj nebo patenty). Pokud je vývoj stále v účetní evidenci jako neodepsaná položka, musí být tato částka odečtena od dostupného kapitálu pro rozdělení.

Test insolvence (§ 40 ZOK)

Test insolvence brání výplatě podílu na zisku, pokud by si tím společnost přivodila úpadek nebo insolvenci. Úpadek nastává, když společnost nemůže plnit své závazky, například když má více než dva věřitele a závazky po splatnosti delší než 30 dnů. Statutární orgán je povinen tento test provést před každou výplatou vlastního kapitálu. Pokud by výplata vedla k úpadku, statutární orgán musí platbu odložit nebo rozdělit na splátky.

Pokud statutární orgán povolí výplatu, která způsobí úpadek, může být takové jednání považováno za porušení péče řádného hospodáře a může nést právní odpovědnost za vzniklou škodu.

Evidence skutečného majitele

Zákon o evidenci skutečných majitelů (ZESM) stanoví podmínku pro výplatu podílu na zisku. Společnost nesmí vyplatit podíl na zisku ani zálohu na něj, pokud příslušná fyzická nebo právnická osoba není zapsána v evidenci skutečných majitelů. Před výplatou proto musí statutární orgán ověřit, že daná osoba je v této evidenci řádně zapsaná. V případě nesrovnalostí je nutné zápis v evidenci skutečných majitelů napravit.

Testy pro výplatu kapitálu

Zdanění výplat vlastního kapitálu

Osvobození podílu na zisku

Podle § 19 ZDP (zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů) jsou příjmy mateřské společnosti z podílu na zisku dceřiné společnosti osvobozeny, pokud dceřiná společnost splňuje určité podmínky, např. pokud je daňovým rezidentem členského státu EU. Tento režim má za cíl podpořit daňovou neutralitu v rámci skupiny a zabránit dvojímu zdanění mezi mateřskou a dceřinou společností.

Srážková daň

Výplata podílu na zisku podléhá srážkové dani ve výši 15 %, pokud je vyplácena fyzické osobě. Při výplatě právnické osobě se aplikuje srážková daň pouze v případě, že nejsou naplněny podmínky pro osvobození dle § 19 ZDP. Tento rozdíl ve zdanění mezi příjemci fyzickými vs. právnickými osobami je klíčový pro správné daňové plánování a optimalizaci.

Nabývací cena podílu

Daňová nabývací cena podílu je obvykle hodnota, za kterou byl podíl v obchodní korporaci pořízen. Navyšuje se například poskytnutými příplatky mimo základní kapitál, naopak se snižuje při jejich vrácení. Pakliže je nabývací cena příjemcem výplaty prokázána, může být odečtena od základu pro výpočet srážkové daně.

Závěr

 Výplata vlastního kapitálu je proces, který si žádá pečlivé plánování a dodržení legislativních požadavků. Vedení společnosti musí zajistit, že všechny podmínky pro výplatu jsou splněny, a to nejen z hlediska bilančních testů, ale i z pohledu insolvenčního testu a daňového zatížení.

CFO by měl zajistit, že jsou implementovány jasné interní postupy pro kontrolu bilančních testů, testu insolvence a souvisejících podmínek, a to prostřednictvím vhodných reportingových nástrojů a auditních procesů. Tímto způsobem lze minimalizovat rizika a zajistit, že všechny kroky budou prováděny správně a včas, což podpoří dlouhodobou finanční stabilitu společnosti.

Autorkami textu jsou daňová poradkyně a partnerka MATIDAL GROUP Eva Šaffková a daňová poradkyně Lenka Rybáková.