Přijetí eura je evergreenem tuzemských debat již od našeho vstupu do EU v roce 2004. Za více než dvacet jsme se zásadněji neposunuli, na rozdíl od eurozóny, jejíž institucionální podoba se po dluhové krizi výrazně proměnila. Koneckonců, v dubnu letošního roku Ministerstvo financí a ČNB doporučily vládě, aby prozatím nestanovovala cílové datum vstupu do eurozóny.
Česká ekonomika je na vstup do eurozóny připravena, ať již jde o sladěnost ekonomik nebo plnění Maastrichtských podmínek. Ty bychom měli letos (kromě účasti v systému ERM II a legislativní sladěnosti) splnit poprvé po osmi letech, pozitivní jsou i vyhlídky směrem k nejbližší budoucnosti. Problém není ani na straně evropských institucí a členských zemí – aniž bychom se chtěli dotknout Bulharska, o které se prvního ledna na dlouhou dobu naposledy rozšíří eurozóna, vstup Česka by byl jistě žádanější z pohledu naší politické a makroekonomické stability.
To vše je ale druhořadé. Přijetí eura není tématem těchto voleb a ani jedna ze dvou hlavních politických sil v této zemi, ANO a ODS, není společné měně nakloněna. Odkazují přitom na nízkou podporu mezi obyvatelstvem – okolo 30 %, což je nejméně v EU hned po Dánsku, které si vyjednalo trvalou výjimku. Pro přijetí eura co nejdříve po volbách jsou Starostové a Piráti, politická realita a jejich role přinejlepším juniorního koaličního partnera však dává tušit, že jejich plány na vstup do eurozóny v roce 2029/2030 nejsou realistické. Naopak SPD, Stačilo a Motoristé vystupují ve prospěch zachování koruny.
Zavedení eura v Česku tak zůstane čekáním na Godota. Pokud příští volební cyklus „odpískáme“, pak se jako realisticky nejbližší možné datum vstupu do eurozóny jeví rok 2034. Po technické stránce totiž zabere vstupní proces zhruba tři roky, včetně minimálně dvouletého pobytu v předsíni eurozóny ERM II. To vše ale jen za předpokladu dostatečné politické podpory společné evropské měny, která je v tento moment ve hvězdách.
