Stejně jako řada předešlých hospodářských strategií ta nová správně akcentuje potřebu posunout českou ekonomiku dál k výrobám s vyšší přidanou hodnotou a správně identifikuje řadu klíčových bolavých bodů domácího hospodářství v čele s potřebou kvalitnějšího vzdělávacího systému, inovačního ekosystému, efektivnější podpory investic, kultivace kapitálového trhu, redukce byrokracie či dobudování dopravní a energetické infrastruktury. Úkolů věru není málo.
Kde je hlavní problém?
Především v tom, že když strategii porovnáte s programovým prohlášením vlády, hrají každý zcela jinou „písničku“ jiným hudebním stylem. Jako by chtěli společný koncert uspořádat Ozzy Osbourne a Karel Gott. Programové prohlášení vlády spíše připomíná nesourodý seznam nákladných populistických „dárků“ voličům v čele se zrušením televizních poplatků, slevami na jízdném pro seniory nebo zvýšení rodičovského příspěvku.
Tím se s prioritami strategie jednoduše zcela míjí. Stejně tak jako v řadě dílčích, ale důležitých kroků – například podle vládního prohlášení chce vláda draze a neefektivně podporovat investice v ČR snížením daně z příjmu právnických osob, zatímco podle hospodářské strategie správně akcentuje efektivnější zrychlené odpisy.
Stávající vláda přitom stejně jako ta předešlá bude žít v realitě velmi napjatých veřejných rozpočtů a bude muset velmi pečlivě volit mezi výdajovými prioritami. Celkové náklady vyčísluje do roku 2030 na tři biliony korun a zapojení soukromého sektoru vypadá spíše nadhodnocené. A jak bude volit mezi prioritami, to zůstává otázkou.
Delivery tým bez sankčních pravomocí
Strategie má sice opticky vysokou prioritu tím, že po britském vzoru zřizuje „Delivery tým“, který reportuje přímo prvnímu místopředsedovi vlády. To však nemusí být žádná skutečná záruka úspěchu. Delivery tým nemá žádné sankční pravomoci. Může koordinovat, monitorovat a eskalovat – ale eskalace vede zpět k ministrům a vládě, kde platí koaliční aritmetika.
Pokud koaliční partner nesouhlasí s konkrétním opatřením nebo ho oddaluje, nemá „Delivery tým“ žádný nástroj vynucení. To je zásadní rozdíl oproti britskému originálu, kde byla „Delivery Unit“ přímo při premiérovi a opírala se o jeho osobní politický kapitál. Strategie zároveň nezakládá žádný zákonný rámec ani usnesení vlády s vynutitelnými termíny – jde o dokument přijatý vládou, nikoli o zákon.
Jakmile se politické priority posunou nebo koalice oslabí, neexistuje mechanismus, který by implementaci udržel na kolejích. A vzhledem k tomu, že vládní prohlášení je naladěno na zcela jinou notu než strategie, může se to stát velmi jednoduše. Strategie pak zůstane sepsaná „v šuplíku“ a v realitě uvidíme klasickou českou „bramboračku“.
